takový byl název výstavy slavnostně otevřené 8. dubna 2013 ve 13:00 hod. před Generálním štábem. Cílem výstavy bylo seznámit širokou veřejnost s historií a současností vojenské hudební služby AČR.
Pro mnoho návštěvníků výstavy byly informace o vzniku vojenských hudeb datované od roku 1741, kdy baron Trenck provedl Vídní před císařovnou muzikanty s nástroji tureckých janičářů, a o jednom z prvních orchestrů doplňovaných výhradně z českých zemí, pražský pluk zrušený roku 1748, opravdovým překvapením umocněným jmény kapelníků Josefa Flašky a Jiřího Čížka. Základy položené před více jak 270 léty popisuje hudební almanach z roku 1796 a podává již přesnou informaci: „Vojenská hudba je buď obyčejná polní hudba, nebo hudba turecká“.
Smyslem výstavy je popsat a netradiční formou ilustrovat historické mezníky, vývoj a výrazné osobnosti, které návštěvníka přenesou přes zapomenuté okamžiky, nikdy nepublikované fotografie až do současnosti.
Tato naučná sdělení koncentrovaná do 22 panelů, včetně zachycení 90 - ti leté historie Vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem, v atraktivní formě nabízí návštěvníkům seznámení s kořeny české kultury a možnost nevnímat AČR a její součásti izolovaně od společnosti.
Co bylo by vojsko bez hudby? Jen suchý krajíc chleba!
Bohatá historie vojenských hudeb českého a československého státu už jen nostalgicky zhlíží z výstavních panelů před budovou Generálního štábu AČR v pražských Dejvicích a dýchá minulostí plné slávy. Podobenky velkých dirigentů a skladatelů, kteří šířili věhlas vojenské hudby, umístěné na tabulích v řadách pod sebou, jakoby připomínaly úděl hudebníků v uniformách - hrát pod nebeskou klenbou bez ohledu na vrtochy počasí.
Silná jména, Zeman, Kudelásek, Brejšek, Bělohoubek, občas zaslechneme na rozhlasových vlnách, když je vysílání obrácené k dechovce. Patří k legendám, které salutují na repertoáru stovek dechových orchestrů v celé zemi i v zahraničí. Díky armádě, která nám ve Vojenské hudební škole v Roudnici nad Labem vychovala rytíře, blýskající se dirigentskou hůlkou a svými autogramy zvěčněné nad notovými linkami desítek pochodů. Jména na věky vepsaná ve sbornících dechových skladeb a velebená pamětníky.
Diváky mrazilo až v konečcích prstů, když Jindřich Brejšek či Karel Bělohoubek znovu předstoupili před Ústřední hudbu AČR a „zaveleli“ orchestru, který prořízl svým zvukem snad celé náměstí.
Radost z hudby před generálním štábem neměla tak široká ramena, jako třeba před deseti lety, kdy existovalo ještě pět velkých vojenských orchestrů, které byly plně vytíženy koncertní činností a prokazovaly armádě neocenitelnou službu při vojenských akcích. Malá vzpomínka na desítky a stovky řadových hudebníků, kterým „nadbytečnost“ ukradla sny o dráze muzikanta v uniformě, byla také tak trochu na místě. Hořké pravdě se těžko pohlíží do očí a už vůbec není slušné ji vyslovit. Jenže z výstavy o vojenských hudbách na nás sama trochu smutně dýchá.
Zbyla Ústřední hudba AČR a Vojenská hudba Olomouc, dva poslední drahokamy, které u příležitosti zahájení výstavy přišel ocenit generál Petr Pavel. A možná spolu se stovkou dalších hostů uvažoval, co by si vojáci počali bez vojenské hudby. Chyběla by jim „mosazná zbraň“, která vyzývala k útoku, která provází padlé na poslední cestě a která umí pokrýt leskem nástupy či zvednout náladu jednotky ve chvílích únavy.
Výstava „vzpomínek na zašlou slávu vojenských hudeb“ představuje potřebný a odvážný čin a všichni, kteří se na její realizaci podíleli, sklízí naše uznání.
